pojď se bavit!
HOME PŘIDAT PŘÍSPĚVEK

Povídky

Úvodní stránka
Menu
Zvesela.cz

A co se jen tak projít po městě?

autor: Roman
"A co se jen tak projít po městě?" napadlo mě jednoho dne. Protože jsem člověk nakloněný novým myšlenkám, popadl jsem cestovní kabelu, naházel do ní různé užitečné věci, vylezl z koupelny, oblékl se a vyrazil do ulic.
Město mě opravdu zaujalo; není divu, až dosud jsem z bytu vycházel jen za nejhlubší noci a navíc se zavřenýma očima, abych nepůsobil zbytečný rozruch. Nyní jsem měl oči dokořán otevřené a dokonce jsem jimi pohyboval sem a tam, aby mi neunikla žádná z kuriozit - a vskutku, všechny zajímavosti se zcela hypnotizovány mým uhrančivým pohledem řadily do spořádaného zástupu a trpělivě čekaly, až si na ně naleznu chvilku času.
Když mě kuriozity omrzely, mávnutím ruky jsem se je snažil odehnat, ale některé z nich byly tak neodbytné, že teprve několik umně zacílených úderů je přesvědčilo o nezbytnosti jejich urychleného odchodu. Potěšen tímto snadným vítězstvím, pokračoval jsem v cestě. Po několika desítkách metrů jsem zaslechl srdceryvné výkřiky: "Horké nohy! Horké nohy!"
Začichal jsem a veden vůní škvařícího se masa, dorazil jsem ke stánku.
"Cože to prodáváte?" otázal jsem se zakaboněného prodavače.
Prodavač se na mě přezíravě zahleděl a ucedil: "Horké nohy."
"Nohy, to chápu," řekl jsem, "ale proč horké?"
"No, víš, mládenče, dřív jsem prodával párky a řeknu ti, horké párky šly na odbyt znatelně víc než studené."
Unešen prodavačovou precizní logikou, lehl jsem si na pult a pravil: "Tak mi teda dvě nohy dejte."
Prodavač odkudsi vykouzlil lehce narezlou pilku, uřízl mi moje nohy a zručně je nahradil jinými, které vytáhl z roztopené pece. Zaplatil jsem, hodil svoje staré nohy do kabely a jal se hledat nějaké nové povyražení. Nakonec mě upoutala bytelná dlažební kostka hovící si na sluníčku. Obezřetně jsem se k ní přikradl a šlápl jí do jejího vypaseného obličeje. Kostka zavřískla a začala se spěšně kutálet pryč. Snadno jsem ji ale dohnal a kopanci ji poháněl vpřed. Kostka však byla zocelena tvrdým městským životem a nenechala se tak lehce porazit; sotva zahlédla poblíž kanál, vyskočila, jak nejvýše to při své nadváze dokázala, při dopadu se s kvílením roztříštila na několik kusů a postupně propadala skrz kanálovou mříž do zapáchající stoky.
"Počkej příště!" vykřikl jsem za ní hlasem tak strašlivým, že opodál postávající hlouček lidí se totálně dezorganizovaně rozprchl na všechny možné strany. Čísi hlava se dokonce v panické hrůze snažila schovat do mé kabely, ale už přijížděli pracovníci obřího hračkářského koncernu a začali pomatené údy a jiné části rozuteklých těl nakládat do pestrých přepravních kontejnerů.
"Kam teď?" zeptal jsem se sám sebe.
"Přece do knihkupectví!" odpověděl mi náhodný kolemjdoucí.
Pozorně jsem se na něj zahleděl. Náhoda si s ním věru ošklivě pohrála. Divil jsem se, že ta chaotická změť kostí, slizu a krvavé kaše vůbec může mluvit. Nicméně zařídil jsem se dle jeho rady a zamířil ke knihkupectví. Již zdálky jsem zaslechl zoufalý pláč, jekot a sténání. "To se asi lidi zase rvou o nedostatkové tituly," usoudil jsem a hlava, jež mi byla dosti povědomá, přikývla tak vehementně, že se zaduněním spadla ze svého pozorovacího stanoviště situovaného na úzké římse monstrózní stavby, jež se hrbila opodál.
Když jsem otevřel dveře knihkupectví, seznal jsem, že jsem se nemýlil - bitka o poslední várku bestsellerů právě vrcholila. Z vášněmi zmítaného davu se občas vynořili zdravotníci s nosítky a odnášeli nejhůře zmačkané a potrhané knihy do rohu místnosti, kde pro ně byla zřízena provizorní ošetřovna. Zeptal jsem se přítomného doktora, zda není třeba mé asistence.
"Odneste tuhle hromádku pohřební službě - není to daleko, sídlí za rohem," pravil doktor.
"Vy mi nemáte co rozkazovat!" osopil jsem se na toho neurvalce a hbitě vyběhl z knihkupectví.
Na město padlo šero. Naštěstí se ale hned zase zvedlo a s mrzutým bručením se odpotácelo pryč. Očití svědkové té trapné příhody nešetřili posměšky týkajícími se nestability šera nejspíše způsobené nemírným nasáváním v některém z místních hostinců. Chvíli jsem přemýšlel nad vhodným latinským citátem, kterým bych ty posměváčky usadil, ale hlavu jsem měl po nedávném jarním úklidu jako vymetenou, a tak jsem se raději usadil sám na okázale se vnucující lavičku a dal se do pozorování okolí. To bylo zjevně znechuceno mým provokativním zájmem a nasadilo si masku pohrdavé lhostejnosti.
"Sakra, praskla gumička!" náhle zaklelo a odhodilo masku na zem. Když vidělo, že na ně dál bezostyšně civím, přiloudalo se ke mně a zavrčelo: "Nemůžeš se dívat jinam?"
"To těžko, neboť jakožto okolí jsi všude kolem," odvětil jsem s úsměvem.
"No to je toho, já znám jeden útvar, který je zase všude čtvercem, a rozhodně na něj pořád někdo nezírá," prořezávalo okolí vzduch svým ostrovtipem.
"Dnes vskutku nejsem naladěn na tento typ šprýmů," pronesl jsem, což okolí natolik potupilo, že se po zbytek svého mrzkého života bude muset patrně omezit jen na lakonická prohlášení, neboť delší proslov nebude schopno dostat přes své studem zduřelé pysky.
Položil jsem si na klín svou kabelu, otevřel ji a letmo do ní mrkl. Kabela mi mrknutí oplatila a přidala i několik úšklebků a grimas ze svého po léta rozšiřovaného repertoáru. "No, no, no!" pohrozil jsem jí prstem, který jsem pro tento účel nalezl na pravé ruce mezi palcem a prostředníčkem. Kabela si omluvně odkašlala a pozvracela mi boty. "Ty tvoje bejvalý nohy byly fakt nechutný," řekla.
Naštěstí šel zrovna okolo čistič bot. Vrhnul jsem se na něj, utrhl mu hlavu, takže upadl do bezvědomí, a přezul jsem se do jeho neposkvrněné obuvi. Pak jsem čističovu hlavu zahrabal až na dno odpadkového koše, takže si jeho tělo užije spoustu legrace, až se probere a začne ji hledat.
"Tak co budeme dělat teď?" otázal jsem se kabely.
"Vypadám snad jako věštec?" nerudně odsekla kabela.
"Kdyby sis otřela ty zvratky z huby, tak bys možná i vypadala," pravil jsem, vstal z lavičky a rozhlédl se kolem sebe. "Kino - to je ono!" extaticky jsem vykřikl, když jsem uzřel gigantický poutač na jakýsi dozajista interesantní film. Ač jsem napínal zrak tak usilovně, že jsem ho téměř přetrhl, název filmu se mi rozluštit nepodařilo. "Nevadí - na názvu stejně nezáleží," utrousil jsem a vydal se k budově městského biografu.
Před kinem už postávala skupinka lidí. "Proč nejdete dovnitř?" zeptal jsem se jich.
"No jo, to je fakt, to nás nenapadlo," jeden přes druhého obdivně vzdychali čekající filmoví nadšenci, potom otevřeli vstupní dveře a vtrhli do budovy. Okamžik jsem posečkal, pak jsem vešel za nimi a přistoupil k jedné z pokladen. Krátce jsem se uchechtl, abych přilákal pozornost ospalé pokladní. Ta sebou škubla a otázala se: "Chcete lístek, nebo byste radši šel načerno?"
"Preferoval bych ten lístek," zdvořile jsem odvětil.
"A kam ho chcete?" udržovala konverzaci pokladní.
"Pokud možno do levé ruky, pravá se dnes už namáhala dost," odtušil jsem, chopil se lístku, nakráčel do poloprázdného hlediště a pohodlně se usadil na nejbližším sedadle. Diváci se utišili, světla pohasla, opona se roztáhla. "Konečně zaženu nudu všedního dne," pomyslel jsem si a nedočkavě upřel zrak na plátno.
zpět na seznam
zpět na kategorie
ohodnoť povídku:
1 2 3 4 5

Doporučujeme: Cestovní systém Dřevo Plzeň Emona Kroni Maledivy PixelEU Referáty Taxi Plzeň Vtipy Weby na míru Zvesela